Poznej Příběh, kvůli kterému jsem ZDE Já…

| Říj 3, 2016

Ještě před rokem, dvěma bych nevěřil, že se někdy takhle veřejně „svléknu do naha“ a tohle všechno řeknu i někomu jinému, než mým nejbližším přátelům…

a ještě k tomu posilněný sklenkou vína!

A chvěju se i teď, když píšu tyhle řádky, protože to co se zde dočteš, sdílím z největší hloubky své duše.

Má “druhá šance”

Jednu horkou červencovou neděli roku ´77  jsme se po obědě vydali s mámou, tátou, sestřičkou a prababičkou autem na Annenskou pouť do nedalekého Jesence.

Tešili jsme se, že si uděláme prima výlet a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že se nám behěm chvíle navždy změní život.

CVAK!

Při výjezdu z Prostějova jsme se čelně srazili s protijedoucím autem a v mém životě začalo být všechno šmahem jinak.

Na tátu mi zbyly jen čtyři nejasné vzpomínky a dodnes nevím, jestli to co si pamatuju byla skutečnost, nebo jsou to jen sny…

Znám ho vlastně jen z fotografií a vyprávění, stejně jako prababičku.  Zůstali tam. Máma, sestra i já však naštěstí ne.

Následné čtyři měsíce jsem strávil po nemocnicích. Sám, bez mámy, bez táty, bez sestřičky… Jen babička za mnou jezdila a vyprávěla mi o nich. Byli jsme každý jinak zraneni a museli být léčeni každý jinde… (nebo přesněji já musel být jinde).

…a pak jsme jednoho dne s babičkou jeli konečně po 4 měsících domů.

Velkou sanitkou…opravdickou, s houkačkou! 

A pamatuju si, jak jsem se těšil na mámu a Dášku, které jsem znal už spíš jen z vyprávění a mých představ.

Jako malí zapomínáme tak rychle!

Doma v obýváku na mě čekala v přítmí zimního podvečera v křesle nějaká paní v paruce, berle opřené o křeslo… a řekla mi:

Ahoj Lukášku

a já na to Dobrý den…. vy… jste moje maminka?

Pamatuju si i to, jak mě objala a rozplakala se…

Cítil jsem se provinile, nepoznal jsem ji. Byla jiná než jsem si ji pamatoval. Měla být přece prozářená sluncem a rozesmátá, tak jsem ji znal! Tak jsem ji viděl naposledy a tak jsem si ji představoval! Ale čtyři měsíce jsou pro dvaapůlletýho caparta dost dlouhá doba na to, aby zapoměl.

Museli jsme toho tehdy všichni překonat hodně…

Pamatuju si také

jak už asi o rok-dva starší stojím v Prostějově na náměstí u bývalého kina JAS (dnes tuším Rossmann), držím mámu nad hlavou za ruku a lelkuju. Zastavila se zrovna s nějakou paní a povídají si…

Najednou se ke mě máma skloní a řekne: Lukášku, tady tu paní si zapamatuj, ta Ti zachránila život

A já koukám zespod na tu ženu s úsměvem pany Marie, se zlatavými krátce střiženými vlasy a kývu, jako že jo, že budu.

Dobře jsem si ji tehdy prohlédl a její tvář si skutečně pamatuju dodnes. Asi nikdy jsem ale nevěděl, jak se ten anděl jmenoval a jestli jo, už jsem to, bohužel, dávno zapoměl.

Co však zapomenout nejde

a co mě zásadně ovlivnilo celý můj následující život, je příběh o této ženě a mě, který mi jako klukovi byl občas vyprávěn.

Byla to těžká autonehoda a psalo se o ní i v tehdejším celostátním tisku. Ta paní byla zdravotní sestra z jedné ze zasahujících sanitek. Chvíli mě považovali už za mrtvého, tato žena si však všimla, že dýchám…

Tu červencovou neděli roku ´77  jsem se podruhé narodil. Zrodil mě soucit, empatie a lidská potřeba pomoc, když je nouze. Zrodila mě všímavost té sestřičky a odborná znalost lékařů.

To proto v životě uctívám lidskost, pomoc, pozornost, lásku a poznání!

Rodina se kolem nás tehdy semkla. Babička, tety, děti z naší rodiny a přátelé nám po následující měsíce a roky pomáhaly překonat tu bolest a ztrátu.

Od té doby jsem vlastně vyrůstal v matriarchátu, protože u nás v rodině byly dospělé jen ženy a tedy vládly ženy. I moje sestra je starší.

Získal jsem tak v životě řízením osudu dostatek prostoru k tomu ženy vnímat a pozorovat. Za hodně jim vděčím a mám k nim obrovskou úctu a respekt.

Pro jejich něhu, pro jejich citlivost, pro jejich obětavost, ale i pro jejich neuvěřitelnou SÍLU!

Většina lidí žije život způsobem, jako by měli mít na vše ještě jednu šanci. Já se snažím žít hned “tu druhou”. LUKÁŠ JANOŠÍK

Mocná síla otázek

Díky této tragické události mám v sobě, už od útlého věku, více-méně přítomné uvědomění, že existuje smrt a je neustále jen na „cvak” daleko. To je velký dar a hned Ti řeknu proč.

Díky tomu, že se mě smrt dotkla ve věku, kdy si začínáme život sotva pamatovat, tak jsem:

a) schopnej datovat některé vzpomínky do věku, kdy si sotva kdo něco pamatuje, ale hlavně

b) ve mě poměrně brzy začaly vyvěrat tyto zásadní životní otázky:

  • Proč se to stalo?
  • Proč jsem tu tehdy zůstal?
  • Kdo vlastně jsem?
  • Co to všechno kolem mě má vůbec znamenat?
  • A co je zde po mě vlastně chtěno?

Než jsem tenhle článek vyvěsil sem, na web, dával jsem ho číst jednomu z mých nejbližších přátel, aby mi k němu něco řekl. Napsal mi mimo jiné, ať tohle vynechám.

Že zní hodně neuvěřitelně, že si tyhle otázky kladu odmalička, protože tyhle otázky si prý nejčastěji lidé nekladou ani v dospělém věku…

A já to následně opravdu raději skoro vymazal.

Já je ale opravdu znám od malička, a proto zde jsou. Neumím Ti říct od kolika let, prostě od prťava.

A dnes vím, že je naprosto přirozené, že jsem si je jako prcek kladl. Mám teď malé děti a vidím jak jsou zvídavé. Někdy žasnu nad tím co v těch svých makovičnách řeší a jaké otázky mi dávají.

Já tehdy nebyl zvědavej jako dítě o nic víc ani míň!

Měl jsem ale přirozeně důvod si je klást… protože jsem zažil smrt, a protože tohle téma viselo ve vzduchu každodenní reality mých prvních let.

Ale, že je tohle parta otázek do nepohody řeknu Ti! Naformátovaly mi život tak dobrodružný a úžasný, že bych ho přál zažít každému.

Cesta za štěstím

Těla a srdce se nám všem po té tragédii časem zahojila a moje následující dětství už bylo ve všech směrech jen štastné. Později se máma ještě jednou vdala a my získali jako skvělej bonus ještě mladšího bráchu.

Ta věrná partička otázek se mi ale připomínala neustále.

A třeba z dospívání mi udělala docela slušnej Rock ´n Roll. Takovej, jakej si asi dovedeš představit u dospívajícího průkopníka života, bez pevné ruky táty nad sebou…

O detailech až někdy jindy, bylo by to na dlouho. Ale v kostce – bylo to divoký. Hodně divoký! Přátelé, kteří čtou tyhle řádky a ví, tak se teď jistě usmívají :oD

Na mou první velkou životní křižovatku, jsem narazil ve svých 23 letech

Měl jsem tehdy dobrou práci v telekomunikacích, dělal jsem na docela “hustejch věcech” jak se říká dnes a vydělával jsem “slušný prachy”, jak se říkalo už tehdy.

Jenže jsem v sobě měl červíčka. Co červíčka, přímo červa: nezahlušitelnou potřebu objevit svět!

Moji nejbližší přátelé totiž hned po škole vzali roha do Austrálie a já ji chtěl tak moc vidět taky. Neuměl jsem ale tehdy anglicky ani slovo a všechny peníze jsem stíhal prožít.

Taky máma mě přemlouvala „ať neblbnu“. Přesto ale tehdy zvítězila moje zvídavost a zpětně musím říct

„Díky bohu“!

Udělal jsem si tehdy plán:

  1. protože neumím anglicky tak musím do Anglie za jazykem,
  2. protože jsem všechny vydělaný peníze prožil, tak pojedu do USA pro peníze a
  3. pak s tím vším projedu céééélou Austrálii.

Nic složitýho. Jednoduchej plán.

A máma zase plakala…

Přemlouvala mě ať to nedělám, že mám být vděčný za to co mám. Představovala si, jak si koupím byt, založím rodinu, první dovolená u moře…, auto… znáš to z Básníků.

Ale já věděl že musím! Cítil jsem, že musím! Věděl jsem dobře, že když to neudělám, tak toho budu později v životě zatraceně litovat.

Rozhodl jsem se vyrazit a dobře jsem udělal!

Věci nabraly rychlý spád. Před vánocemi jsem předal v práci poslední dokončený projekt a na nový rok jsem už seděl kdesi v Costwolds v Anglii, na lavičce před domem, na farmě, kolem mě jen děti, krávy a mouchy…

Uměl jsem tehdy anglicky jen šest lekcí, navíc jako samouk. A pamatuju si, že až tam jsem se v duchu zastavil a s úsměvem si říkal:

Ty vole! Cos to zase vyvedl! Co tady teď budeš asi tak dělat?!

Ale nepsal bych Ti teď, kdybych to tehdy neudělal. A nečetl-a bys tyhle řádky, neexistovala by Evoluční Proměna a já bych nebyl tam, kde jsem dnes, kdybych to tehdy neudělal.

Až později, zpětně jsem pochopil, že jsem tehdy vlastně procházel svou první velkou životní křižovatkou. A že jsem tehdy sebral osud do svých rukou a naštěstí to vzal cestou srdce.

Zkratkou v příběhu mého života.

ukázalo se, že i když to tehdy nikomu mimo mě velký smysl nedávalo, tak to bylo sakra správně. Od té doby jsem takových křižovatek prošel víc a všiml jsem si, že mají vždycky stejný scénář:

Nejprve čelíš nutkavé potřebě něco zásadního změnit. Tohle umí trvat fakt dlouho. Obyčejně přešlapujeme na místě tak dlouho, až nám fakt dojde, že mrháme časem. Že je třeba něco změnit.

Příznaky této fáze?

Pomalu úplně prostupující frustrace nebo a touha. Rozum křičí “Neblbni! Nemáš proč, budeš čelit nepohodlí“ ale kdesi v srdci to klidně šeptne “Ty přece víš, že to máš udělat. Spolehni se, důvěřuj, udělej to…

A tak se stalo, že jsem já, do té doby technik vybavený 6ti lekcemi angličtiny odjel hlídat 1,5 letého George a 3,5letou April někam daleko na anglickou farmu.

Dodnes nerozumím tomu jak mě mohli imigrační v Doveru pustit, když jsme si nerozuměli. Ale co už vůbec nechápu, jak mi mohla ta rodina svěřit jejich malé děti!

Stalo se a nějak to všechno začlo jít samo. Děti mi byly učiteli a já jim postupně suploval tátu, kterej od nich čerstvě odešel.

Tam, na farmě u Stow on the Wold začalo mé objevování světa. Strávil jsem v něm následně celé dva roky a mnoho zažil.

Detaily a vtipné příběhy si nechám až na naše osobní setkání, ale dnes prozradím, že všechno začalo probíhat jinak, než jak bylo původně v mém plánu.

To Tě ale asi nepřekvapuje. 🙂

Dělal v průběhu těch dvou let desatero povolání, včetně ilegálních (jak tehdy bývalo dobrým zvykem). Do vysněné Austrálie jsem však už nedojel.

Můj konec světa

jsem totiž našel na pláži Horse Shoe Bay na Bermudách.

Seděl jsem si tam, na jedné z nejkrásnějších pláží světa… tam, kde jsem si vždycky přál být, kde jsem se domníval že budu určitě nadšenej a šťastnej. Kde to bude cool.

Seděl jsem tam, proséval si lososově růžový písek v prstech, obklopen palmami, oceán bouřil přede mnou…

A tak jsem se tam rozhlížel a říkal si…

„Takže teď jsi konečně šťastnej, co? Jsi na nádherným kousku světa, kam Tě nikdy v životě ani nenapadlo, že se podíváš. Kolem tebe palmy, oceán před tebou… Seš z toho v úžasu co?“

Jenže nebyl.

Copak? Proč to tak není? Proč nejsem v euforii a štastnej jak blecha? Běželo mi hlavou.

Já se tam cítil SÁM!

Jen měsíc na obloze byl můj parťák. I tam je totiž stejnej jako u nás. Byl to jediné, co mi připomínalo domov. Všechno ostatní – stromy, lidé, vůně, jídlo… všechno bylo úplně jiné.

A já Ti tam najednou pochopil, že to štěstí, které už dva roky hledám všude možně po světě, nenajdu tam venku.

Dokonce ani na sebekrásnějším místě na Zemi.

Ale že je to ve mě. Ještě přesněji, že 

JE TO O MĚ!

Že štastný a plný úžasu můžu být kdykoliv, kdekoliv a třeba i doma v kuchyni na židli! Protože krása je všude kolem nás, jen být pokorný a vděčný a vidět ji.

Ve světě jsem zažil spoustu srandy. Hodně se naučil. Poznal jsem na vlastní kůži, že lidé jsou všude úžasní a není třeba se jich bát.

Ale hlavně, hlavně jsem zjistil, že člověk může spáchat cokoliv si umane a to je sakra mocné uvědomění. Není sen, který by nešel zažít!

Fakt!

Když chceš, můžeš ZDE skutečně cokoliv. Jen si pěstuj sny & směle je žij! Ujasni si co chceš a jednoduše v tom směru konej. To je vše.

Tam, na Horse Shoe Bay na Bermudě jsem našel můj konec světa. Rozhodl jsem se tehdy, v okamžiku, vrátit se domů. Zažil jsem osobně moment kdy Forest Gump přestal běžet a řekl památnou větu:

„Jsem už unavenej, tak jdu lidi domů.“

Vstal jsem, rozhlédl se tam po té pláži a vydal se na cestu zpět domů. Psát další kapitolu mého příběhu.

„Vždy když se správně rozhodneme tak se nám uleví, protože se tím vrátíme zpět na svou cestu.“

LUKÁŠ JANOŠÍK

Kapitola zvaná Evoluční Proměna se začala psát nepozorovaně

V roce 2001. Tehdy ještě všude rezonovala euforie začátku nového tisíciletí. To staré jaksi končilo a to nové bylo cítit, tak nějak, nadějí a lepším zítřkem.

Pamatuješ si to taky?

Já se do toho vrátil proměněný světem a hledal jsem si zase práci.

A jak jsem tak z toho cestování příležitostmi světa zářil, tak jsem zaujal inspirativní lidi, se kterými se naše životní cesty spojily na mnoho let. Vlastně doposud. Postupně jsme se stali dobrými přáteli.

Začal jsem pracovat pro kluky, kteří prodávají a vyrábí sluneční brýle. To nejde napsat jinak. Byť to byli majitelé úspěšné firmy, byli to kluci jako já, stejně mladí a potrhlí.

Takže po tom co jsem studoval elektrotechniku a zabezpečoval třeba budovy ministerstva vnitra, po tom co jsem byl aupairem v Anglii dvěma malým dětem, po tom co jsem byl trhačem jahod ve Skotsku, číšníkem na záoceánské lodi, řidičem vymahačské agentury v Londýně nebo barmanem a kuchařem v zájezdním hostinci kdesi v jihozápadní Anglii, jsem se stal

brejlařem B-)

Teprve nedávno, když jsem si downloadoval své poslání, jsem pochopil jak moc nevyhnutelné to naše vtipné setkání tehdy bylo. Ale zase, o tom až jindy, protože to je příběh sám pro sebe.

Tehdy se ale zároveň začalo nepozorovaně připravovat to, co právě teď zažíváš

Evoluční Proměna

Jedno svěží pondělní ráno roku 2001 jsem odevzdaně čekal na D1 směrem do Prahy, v zácpě, a na pozadí měl v rádiu puštěné BBC, abych se udržoval v angličtině. Probíhal tam nějaký vstup, rozhovor s nějakým knězem.

Docela mě ten chlapík zaujal tím o čem a jak mluvil. Až tak, že jsem si ho následně dohledal a zjistil, že to byl nějakej…

Tomáš Halík.

Upsss…!  Profesor Karlovy University.

Mluvil o tom, že všichni myslitelé, duchovní a filosofové se shodují, že jsme vstoupili do období pro lidstvo nepředstavitelně přelomového a historicky porovnatelného snad jen s dobami zrození Ježíše Krista či Budhy a jiných gigantů z kategorie „těžké váhy“…

Že s novým tisíciletím nekončí jen čás kalendáře, ale i celý lidský věk tak, jak jsme ho znali po staletí a tisíciletí.

Že od nového milénia měli a mají lidé z celého světa obrovská očekávání a tudíž se díky tomu ve společnosti vybudila obrovská energie s nepředstavitelnou transformační silou. A že se nám tak před očima rodí nová, rozhodně jiná a snad i lepší doba.

Že to sice není zřejmé a rozpoznatelné dnešní optikou, ale že to všechno bude naprosto zřetelné zpětně, z ohledu řekněme 400-500 let, kdy si pak lidé budou říkat něco jako

“jó v těch prvních dekádách 21. století, to se to všechno dalo do pohybu a rozhodovalo se…”

A upozorňoval na to, jak lidstvo pomalu přesouvá svou pozornost z vnějšku, z fascinace hmotou, kterou ve dvacátém století fakticky dobylo, zpět do svého nitra…,

protože v té v hmotě a hmotných statcích očekávané štěstí nenašlo.

A že v tom nitru začíná bádat čím dál víc lidí.

Že se tohle hnutí začíná šířit po celém světě, a že kdyby to měl k něčemu přirovnat tak on, jako křesťan, použije jejich mytologii, která stojí na triádě

OTEC-SYN-DUCH SVATÝ.

Že doba otce, byla doba do zrození Krista. Společnost tehdy fungovala na základech postavených na významu muže, OTCE.

Celá společnost, její hodnoty a fungování se však proměnila v době, kdy byl zrozen Ježíš Kristus. Tehdy, že začala doba, kde roslt výzman rodiny a dětí, kterou v jejich křesťanské triádě vystihuje SYN.

Která však právě TEĎ jak se zdá končí a začíná tedy období DUCHA SVATÉHO.

A můžeš nebýt křesťan jako já, ale rozlédni se okolo. Porovnej poslední roky s tím co bylo třeba před 20-30ti lety. Zdá se že se opravdu nasouvá doba spirituality!

Já Tomáše Halíka do té doby neznal, ale tehdy mě ten chlapík na pozadí v rádiu tak zaujal, tak fascinoval, tak nadchl a inspiroval, že ho s úžasem a respektem sleduju dodnes.

Je to dle mě jeden z nejpronikavějších duchů českého koutku vesmíru.

A byť jsem tehdy v tom autě neuměl dohlédnout dalekosáhlost souvislostí, které měl zřejmě na mysli, jeho vhled se mnou niterně silně rezonoval a vše co tehdy řekl mi dávalo sice tušený, ale jasný smysl.

Já jsem nikdy nepraktikoval žádné náboženství a nepraktikuju ani dnes, vnímám ale odmalička duchovní rozměr – spiritualitu.

A jak to tehdy pan Tomáš Halík v rádiu trefně pojmenoval, jestli se můžu někam zařadit z pohledu víry, tak tedy nejsem ateista, nejsem z těch kdo nevěří v NIC, ale mnohem přesněji jsem…

“Vněcista

Jako většina Čechů totiž věřím “v něco.

My nejsme národ ateistů, jak se nechtěně říká z nedostatku výstižného popisu. My jsme národ vněcistů a to je parádní, protože slovy klasika „nemáme o Bohu, díky bohu, žádnou představu!“

Ten rozhovor v rádiu byl pro mě tehdy osudový a jeho osudovou magnetičnost jsem cítil, už když probíhal.

Určitě to znáš.

Pohled, na který nemůžeš zapomenout. Slova, která v tobě rezonují tak, že ti nedají spát. Setkání, o kterém dobře víš, že jsi měl-a zažít.

Vždycky jakoby to byl dotek tvého osudu. Jedním slovem…

Znamení.

Žilo to ve mě roky. Z počátku jako semínko, nerozklíčené. Pak se z toho však něco ve mě začalo odvíjet… Přesně, jako když zasadíš semínko a to v tobě začne klíčit, prorůstat a hledat si skrze tebe cestu ke světlu.

Tomáš Halík mi tehdy otevřel oči a já díky němu začal pozorovat a pomalu si uvědomovat, že svět se mi skutečně zásadně mění před očima.

A pak jsem zpozoroval hlavního hrdinu mého příběhu

Oleg Mazurov je špičkový sportovní psycholog mnoha našich reprezentantů a šaman v jedné osobě. Kdo měl tu čest ho poznat říká o něm, že je to sibiřský šaman, architekt lidských duší, průvodcem životem. 

Já ho vnímám jako jakéhosi Gandalfa Bílého.

Jeho požehnáním je vést jednotlivce, teamy a společnosti přímočaře a čísleně podloženě k posouvání svých hranic směrem k nejlepší možné verzi sebe sama.

Vychází z toho, že každý jsme jedinečný, unikátní a proto je nezbytné mít ke každému unikátní, individuální přístup. A přesto, že se pohybuje v psychologii (což jsem měl za neměřitelný obor), Oleg má všechno příšerně přesně změřené…

A právě proto s ním spolupracují a spolupracovali mnozí naši vrcholoví sportovci a pod jeho vedením dosahovali zlatých a stříbrných medailích na mistrovstvích světa a olympiádách.

A ze stejných důvodů ho dnes za mentora a průvodce mají i špičkoví manažeři z nejvyšších pater ČR.

Já ho poznal také pracovně. Brzy jsme se však stali dobrými kamarády a vděčím mu za mnohé. Nejvíc pak za to, že mě zorientoval na cestě osobního a duchovního růstu a pomohl mi v prvních krůčcích probuzení.

Pomohl mi pochopit KDO jsem, uvědomit si JAKÝ jsem, co je můj TALENT co jsou má omezení.

Naučil mě uvažovat o sobě a o světě a v lekcích života mě vedl k pokoře, nadhledu a “čtení mezi řádky”.

To Oleg mi umožnil zahlédnout, že nejsem ten „hlavní hrdina mého příběhu“, za kterého se všichni považujeme.

To on mi pomohl poprvé získat životní nadhled, zažít život z duchovní roviny a zpozorovat, uvědomit si, že ZDE mám k dispozici své tělo, svou osobnost, svou mysl a její produkt ego.

A že to vše jsou nástroje, které mi byly propůjčeny k tomu, abych ZDE skrze ně TVOŘIL.

A že prostor na tvoření zde mám omezený jen těmito útvary a formami, které však mohu (a proto bych i měl) kultivovat jako řádný hospodář.

Trvalo mi pár let si uvědomit plně co mi vlastně říká a ještě déle to zažít, ale díky Olegovi jsem postupně navnímal, zpozoroval, přijal a integroval, že my, Ty i já, skutečně nejsme jak on říká tou ”Karkulkou”, tou figurkou,charakterem se kterou se ztotožňujeme, ale že mnohem skutečněji a pravdivěji

jsme hercem, který ji hraje a autorem příběhu jménem náš život, v jedné osobě.

A že s tímto naším „avatarem“ máme v tomto životě vždycky možnost zahrát náš part tak, že je z toho buď trapná tragikomedie, nebo naopak epický opus, na jehož konci všichni zůčastnění tleskají ve stoje s husí kůží po celém těle, z toho božského doteku.

Že v tragikomedii se náš život mění vždy, když se jím necháme NE-VĚDOMĚ vláčet naším EGEM, a že opus z něj děláme jedině skrze odvážné tvoření našeho života z nadhledu.

Skrze vědomé a smělé žití.

Pod Olegovým vedením jsem dosáhl vrcholu mé pracovní kariéry a členem vedení holdingu, do jehož dceřinné firmy jsem kdysi v roce 2000 nastoupil na juniorskou pozici, když jsem se vrátil ze světa.

A pak se nám začali rodit děti.

Největší dar dětí dospělým

je, že nám dávají příležitost k tomu ŽÍT KONEČNĚ SPRÁVNĚ.

Být příkladem.

Odmalička nás totiž načítají, skenují, monitorují a ukládají naprosto vše co řekneme a uděláme. Jako houby vše nasávají a ukládají do mocných podvědomí „svých malých makoviček“.

Všechno co řekneme, všecičko co uděláme, jak se zatváříme, je jimi interpretováno a reprodukováno a opakováno tak dlouho, až je to zautomatizováno a…

VTĚLENO.

Ano, tak jako jsme my vtělili vzorce chování našich rodičů a Ti jejich rodičů… 

A tady to přestává být sranda!

Děti jsou pro nás skutečně posledním zvoněním, „last call“ k tomu dostat se aspoň trošku k sobě a

začít se chovat správně – probrat se, probudit se a vědět o tom co páchám!

Asi rok-dva před tím, než se nám v roce 2009 narodila dcera, mi jedno ráno žena řekla, že ji ve snu navštívila zlatovlasá holčička. Oči jako mandle, přišla a představila se jí jako

Amálka.

Na to co se nám v noci zdálo se ráno rád ptám. Pomáhá to uvědomit si co to bylo a často napovědět a upozornit na důležité věci. 

Tehdy jsme se jen usmáli, že to byl úžasně živý sen a zapomněli na to. Děti jsme ještě neplánovali…

Když jsme pak po nějaké době skutečně čekali holčičku, nemohli jsme se nejprve shodnout na jménu. Vzpomínka na ten sen to však rozsekla. 

No jo! To je jasný, tehdy to byla ona, Amálka, kdo se nám přišel zvěstovat!

Kdyby jsi dnes viděl-a naši Amálku, nebudeš věřit. Je to ta víla, jako když ji vystřihneš z omalovánek.

Jejím příchodem do mě však vstoupilo něco nového! Neutuchající potřeba podílet se na spolu-tvoření její světlejší budoucnosti.

Tou dobou jsem pracoval už jako ředitel a moje práce a výzvy, které přinášela, mě bavily.

Ale s malou se dostavil sílící pocit, že jsem právě minul další milník na své cestě.

Začal jsem tehdy pomaličku rozeznávat, že jsem se dostal opět na další klíčovou životní křižovatku. Další příležitost se správně rozhodnout a objevit zkratku na cestě spirály zrání mé duše.

Jenže to bylo nejasné a měl jsem rodinu a tedy o to větší obavy.

Jediné co jsem věděl, co jsem vnímal bylo, že mám dělat něco pro „světlejší budoucnost“, ale víc jsem nevěděl.

Bylo to v mlze a já o tom neuměl ani uvažovat, ani mluvit.

Když jsem se na čundru svěřil mým nejbližším přátelům co se ve mě děje, náš rozhovor skončil dřív než začal.

A co se jako v tobě jako rodí? Zkus to popsat…” ptali se mě.

Já nevím” odpovídal jsem.

“Já ještě nevím. Já jen vím, že se něco má stát a já že toho mám být součástí”

Já skutečně nevěděl.

Teprve se to formovalo a já to jen větřil. 

„Budoucnost? Světlejší budoucnost?“ vrtal jsem v tom.

Vytvořil jsem tedy rodině zázemí, pohodu a bezpečí… Ale ukázalo se, že to nebylo vše co jsem měl udělat. Ono to nepřestávalo, naopak sílilo to!

Žil jsem tedy svou každodenní rutinu v práci a začal mě čím dál víc tížit ten starej známej pocit, že stagnuju.

Že přešpapuju na místě a utrácím čas. Nebyl jsem schopný vytvořit si sám na sebe čas, zameditovat si, zarozjímat si, nasměřovat na to, do mě, lampu své pozornosti.

Kdesi hluboko uvnitř jsem však moc dobře tušil, že ta cesta vede skrze srdce a opět směrem do neodkryté krajiny, bez příslibu jistoty.

A že je to ten jediný správný směr!

Už jsem měl tu zkušenost z dřívějška. A to mě děsilo…

Bál jsem se jít zase po hlavě do tak zásadní změny jako tehdy, ve třiadvaceti. Tehdy jsem byl mladej janek, neměl jsem závazky, ale teď?

„Teď už si to nemůžu dovolit“ říkal jsem si. „Mám už rodinu, práci. Firma mě potřebuje a je na mě závislá. Mám povinnosti a žije se nám pohodlně a hezky.“

…Kecy!

Nalhával jsem si to!

Už se mi nechtělo jít zase s kůží na trh, tak to bylo! Měl jsem strach a byl jsem línej dělat změny.

Tečka!

To vnitřní volání však každým dnem, každým týdnem, každým měsícem nekompromisně sílylo a má nerealizovaná potřeba mě čím dál víc skličovala, až jsem byl časem úplně paralyzovanej a v pasti svého vlastního pohodlí.

Čtyři roky jsem takto uvadal! 

Čtyři roky jsem nežil svůj příběh a celou dobu jsem to moc dobře věděl!

To je hrůza, řeknu ti.

Čirá hrůza!

Až v den narození Lukáška, v polovině roku 2013 přišel čas, kdy už jsem prostě konat MUSEL.

Bylo to už neudržitelné a já dobře věděl, že se ten můj průšvih s malým ještě prohloubí…  Byl jsem v hluboké osobní krizi, vnitřně rozpolcený, vědom si toho, že marním svůj život.

Já!

Já, který vždycky uměl žít napoprvé tu „druhou šanci“ jsem ve svých osmatřiceti měl strach udělat to co jsem věděl, že je správné.

Chápeš to?

Čtyři roky, tj. 1460dnů, jsem nebyl schopný najít si na sebe chvíli času a věnovat si dostatek pozornosti! Byl jsem deprimovaný, nervózní a lidi, které jsem vždy tolik miloval mě začali štvát.

Znáš to taky? Snad ne…

Je hrozné být paralyzovaný strachem ze svého nepohodlí. Je příšerné být zamčený ve zlaté kleci a pozor, nemysli si, že jsem měl nějakou extra zlatou klec.

Prdlajs…

Zlatý klece jsou totiž v každým levelu!

Věděl jsem tehdy moc dobře, že kdybych ještě chvíli pokračoval tak ignorantsky jak jsem to válel poslední roky, ONEMOCNĚL BYCH!

A tak jsem požádal o inspiraci a o sílu.

Universum, Boha, Zdroj… jakkoliv to chceš zvát.

“Prosím, dej mi znamení co mám dělat a sílu a odvahu žít to. Děkuji!”

A jak to díky bohu bývá, když něco skutečně chceš a požádáš o to, život Ti to doručí.

Crrrrrr!

Jmenuji se Barbara Marx Hubbard

Večer toho dne, co se narodil Lukášek jsem se rozhodl konat. Přišel o měsíc dřív, ale stejně jako jemu to prospělo i mě. Jen bůh ví, jestli vlastně nepřišel dřív právě kvůli mě. Vytáhnout mě konečně už z té bryndy…

Uložil jsem malou, otevřel lahev červeného abych Luku zapil a šel jsem na net hledat inspiraci co s životem dál.

Říkal jsem si, hledáš inspiraci? O.K.

Cítíš, že to má mít něco společného s budoucností? Tak jo.

Kdo tě v tomto ohledu inspiroval nejvíc?

No, a volba byla jasná…

Začal jsem googlovat spisovatele, který mě v otázce budoucnosti inspiroval ze všech nejvíc – Ervin Laszlo a jeho kniha Věda a Ákášícké pole, aneb integrální teorie všeho.

Tahle jeho jeho kniha mi před lety roztrhla hlavu (obrazně řečeno) a po tom co jsem ji dočetl, jsem několik dní nebyl schopný promluvit (doslova řečeno).

Je to profesor, spisovatel, klavírní virtuos a zakladatel klubu světových osobností Club of Budapest, jehož členy jsou nebo byly osobnosti jako

  • 14tý Dalai Lama
  • Václav Havel
  • Miloš Forman
  • Paolo Coelho
  • sir Arthur C. Clark
  • Michail Gorbačev
  • Sri Sri Ravi Shankar
  • a mnoho dalších takto významných lidí…

A skrze Ervina a jeho digitální stopu na internetu, jsem se seznámil s Barbarou Marx Hubbard. Jsou přátelé, mají stejný záměr, odkazují ve své práci na sebe navzájem, sdílí stejná podia, odkazují na sebe – jsou spolu-tvůrci.

A Barbara „shodou náhod“ otevírala svůj virtuální kurz nazvaný Generation One (Generce Jedna), ve kterém ona a její úžasní hosté svým studentům pomáhali pochopit, co že se to ve světě vlastně děje. Kam tyto společenské metaproměny, které nám před očima začali probíhat, tak kam směřují. Jaká budoucnost, že se to rodí nebo spíš může rodit, jestliže přiložíme ruku k dílu.

A pro mě to nejchytlavější byly praktické tipy a cvičení jak tato převratná doba může být pro každého, kdo se jí aktivně zůčastní, cestou dozrání do svého plného, zralého a zhloubi naplněného JÁ.

Bylo to jako zjevení, neuvěřitelné!

Hned první večer co jsem se začal snažit, jsem našel přesně to, co jsem čtyři roky tolik potřeboval. Sotva jsem o to požádal. Jasně že jsem se přihlásil.

Děkujůůůůů….!

Během 26ti týdnů intenzivních přednášek a tréningů, které vedly osobně její hosté  – vědci, profesoři prestižních univezit z oblastí psychologie, sociologie, biologe, vyhledávaní psychoterapeuti a kouči, olympijští vítězové, kněží, duchovní učitelé, teologové…

Půl roku jsem byl společně s dalšími 150ti lidmi z celé planety intenzivně osvětlován a povznášen světlem jejich poznání a trénován v praktikách, jak to prakticky integrovat, vtělit, žít.

Ten kurz nebyl nijak levný a neúčastnili se ho nějací podivíni, ale třeba i majitelé globálně úspěšných firem, jako je Starbucks.

Bylo neuvěřitelně energizující, nakopávací, rozvibrovávací a naplňující poznat se s tolika stejně naladěnými lidmi doslova z celé planety a zažít společnou transformaci,

PROMĚNU.

Nikdy mě nenapadlo, že je to možné, ale stačí se prostě sejít v dohodnutý čas na jednom pro všechny dosažitelném místě – online platformě k tomu vytvořené a je to. Přes počítač, telefon, tablet, to je jedno.

Když nestihneš přednášku, máš ji ze záznamu… Přijdeš sice o workshop a procvičování ve skupinkách což je minimálně polovina z toho co to celé člověku umí přinést… ale díky bohu aspon za ten záznam!

Úžasné, prosté, D.O.S.T.U.P.N.É!

Jen si představ jaké to je potkávat stejně naladěné duše, mající naprosto stejnou potřebu jako Ty, kteří sice žijí své životy daleko od sebe – v Americe, Mexiku, Peru, Argentině, Velké Británii, Irsku, Německu, Švýcarsku, Francii, Nizozemí a Beglii, ale i Jižní Africe, Austrálii, Novém Zélandu, Japonsku, Rusku, dokonce z Číny 3 lidé!!! To je ale jedno, když si rozumíte.

Souzníte, rezonujete, sdílíte své překážky a vzájemně se inspirujete a rozezníváte.

A diriguje to mistr, který obyčejně promlouvá z katedry prestižních univerzit, nebo duchovní učitel za jehož sezeními dnes lidé cestují přes celou planetu.

Nikdy jsem nezažil nic porovnatelného!

Intenzivní lázeň a postupná, hluboká proměna mého deprimovaného ne-sebe-vědomí. Funguje to neuvěřitelně a díky tomu, že máš vše v mp3 ke stažení, tak se můžeš ke všemu znovu a znovu vracet a postupně to vstřebávat ve svém tempu.

A to je hodně důležité!

Protože už jsi někdy byl-a na nějakém školení? V ten den je to úžasný, vše Ti dává smysl. Všechno do sebe zapadá a ty hoříš nadšením. Říkáš si „to nesmím zapomenout a hned zítra to začnu dělat…“

Pak jdeš domů, nadšeně to ze sebe sypeš každému koho potkáš, vyspíš se a….

půlka je pryč!

Za 3 dny už z toho v sobě máš sotva třetinu a do dvou týdnů… je to skoro všechno v háji.

No jasně!

Když se chceš opálit taky musíš na sluníčko vícekrát a po troškách. Ne hned. Pěkně pomalu, po krůčkách. Jenom tak to všechno světlo do sebe vstřebáš bezpečně, zdravě a s dlouhodobým účinkem.

Prostě, opakování matka moudrosti…

Víc o tom jak s minimem námahy dosáhnout velkých proměn se můžeš dočíst v článku o 4 snadných a nezbytných klíčích k trvalému nadhledu a probuzení se do své podstaty, který jsem kvůli tomu sesmolil.

A co bylo dál?

Život po Barbaře

I v životě “před Barbarou”, před Generací Jedna jsem byl vždy poměrně vyzrálý na svůj věk. Takto mi to aspoň lidé často říkávali.

Já vím, že to bylo také díky té tragédii, kterou jsem jako malý přežil, nebo spíš díky způsobu, kterým jsem tu událost v průběhu následujícího života vstřebal.

Později, v době mého manažerování jsem dobře poznal a osahal svůj psychologický profil, potrénoval se v naslouchání, vnímání potřeb, prosazování se. 

Poznával celou řadu růstových praktik jako afirmace a vizualizace. Učil jsem se žít život v souladu se svým osobnostním nastavením a snažil se konstruktivně fungovat v rámci okolností.

Vystudoval jsem MBA na jedné z 10ti nejlepších MBA škol ve světě (2. v UK). Stal se ředitelem společnosti do které jsem kdysi nastoupil jako junior manager. Členem vedení celého holdingu.

Dosáhl jsem vrcholu kariérního růstu.

V takovém kurzu si však rozšíříš vědomí a to je něco docela jiného než osobnostní rozvoj.

Začneš si být více-méně neustále vědom-a přirozeného a hlubokého propojení s celkem okolo tebe. S naším prostředím, s ostatními.

Zažiješ BÝT vědomě individualizovanou součástí JEDNOTY.

Začneš si být vědom-a omezení tvořeným svými vlastími předsudky, přesvědčeními, doměnkami a strachy a naučíš se překonávat je.

A začneš tvořit v tomto světě NEOMEZENĚ, protože ty skutečně nemáš hranic, KDYŽ SI JE NEKLADEŠ! Žádný z nás je nemáme, ani Ty je nemáš.

Naučíš se žít tak, že skrze sebe s důvěrou necháš přijít na svět to co vnímáš, že zrozeno skrze tebe chce být a tedy má být.

Začneš si být vědom-a znamení, vidíš je a dějí se ti „šťastné náhody“ neboli synchronicity. Univers ti nahrává, vše jde jaksi hladce, samo, potkáváš ty správné lidi…

A čím víc a poctivěji takto žiješ a láskyplně tvoříš, tím víc radosti, krásy a prosperity kolem sebe generuješ.

Staneš se nástrojem života, toho evolučního impulsu o kterém mluví Barbara v našem úvodním rozhovoru summitu Nová Renesance, který se dere na svět skrze každého z nás. Snadno či nesnadno podle toho jak moc jsme v SOULADU.

Ale protože Ty seš si ho VĚDOM-A, daří se Ti žít s ním v harmonii.

Prostě žiješ v SOULADU. To je vše, nic víc. Zní to nedostižně, ale je to dosažitelné a poměrně snadno. Rozhodně i pro Tebe.

Zahlédneš celý orchestr života, poznáš v něm své místo a vnímáš, hraješ svůj part jak nejlépe umíš. Ten part, který jednoduše víš, že hrát MÁŠ:

Své noty, své POSLÁNÍ.

A jsi vším tím hraním tak naprosto neodolatelně přitahován-a, pohlcen-a a zároveň veden-a, že víš že jsi JEDNÍM. Zdrojem, který tvoří skrze individualitu nás jednotlivců. Tvé poslání je Ti zřetelné, dává Ti smysl a vede Tě.

Je to úžasný, ohromě energizující a renegerující způsob bytí. Vždy láskyplný, vždy tvořivý a vedoucí ke spolupráci, harmonii a prosperitě sebe i celku.

“Tak jako buňky v těle novorozeněte se my lidé dnes probouzíme do chápání skutečnosti, že jsme spolu-tvůrci v procesu Stvoření” Barbara Marx Hubbard

A já…

jsem si teď dobře vědom toho, že tyto řádky mohou někomu znít šíleně. Nebo jim jinej možná vůbec nerozumí a říká si „co to tady ten Lukáš plete“.

A jestli to zní šíleně i Tobě, tak tuhle stránku prostě zavři a pokus se zapomenout. 

A je to v pořádku! 🙂

Mohu Tě však ubezpečit, že jsem zdráv na těle i na duši, a že toto poznání se nyní učí a trénuje v nejvyšších patrech na planetě.

Toto je současná hrana lidského evolučního poznání. Oficiálními, tedy společensky uznávanými osobnostmi a autoritami…

UŽ PŘIJATÁ a HLÁSANÁ!

OFICIÁLNÍ, protože to vyučují už i respektovaní a vyhledávaní současní lídři, kteří měli ještě několik let nazpět (když ještě nebyly tak rozvinuté tyhle proklínané komunikační technologie) ze svých kateder a zasvěcených skupin dosah pouze na hrstku vyvolených.

Žiju jako by to byl poslední rok mého života

Do kurzu Generace Jedna jsem vstupoval když jsem cítil, že stagnuju na mrtvém bodě.

Nežil jsem svůj příběh. Nežil jsem ani tu “druhou šanci”, jak jsem to uměl dřív. Odkládal jsem život a z pohodlnosti a obav si stavěl labyrint.

V polovině tohoto kurzu, když byly synovi 4 měsíce, diagnostikovali mé ženě rakovinu 🙁

CVAK!

…to smrt mi připoměla, že neustále dohlíží na to, jak se nám daří život vést.

Rázem bylo vše opět jinak. Jeden telefon do práce, úterý dopoledne kolem 11 a šmahem přeformátováno. 

Byl čas na mnoho klíčových rozhodnutí. Jak dál? Amálka měla čtyři roky a Lukášek čtyři měsíce…

Začali jsme se ženou oba jednat. Každý jsme se vydali na svou cestu. Sbalit se bylo jednoduché… moc toho popravdě nepotřebuješ.

A po prvních dnech šoku a rozhlédnutí se, jsem se rozhodl žít, jako by mi zbýval jen jeden rok života! Rozhodl jsem se začít tvořit svůj…

ODKAZ.  

Došlo mi, že jestli cítím, vnímám, že bych se měl nějak podílet na tvoření světlé budoucnosti pro mé děti, pak to chci dělat právě tak, jak jsem to zažil já: pomáhat lidem DOZRÁT a procitnout do jejich neomezeného JÁ, do jejich PODSTATY, do jejich doslova BOŽSTVÍ.

Zde dnes stojím

Ty sluneční brýle (Relax a R2dělám stále, protože mým posláním (jak jsem si nedávno „downloadoval“) je „pomáhat lidem vidět svět v lepším světle“.

To proto jsem ZDE, to proto jsem přišel na tento svět a jak se ukazuje, jsem k tomu plně vybavenej.

To proto mi to jde „od ruky“ jak v tom hmotným prostoru (sluneční brýle) tak v tom duchovním (Evoluční Proměna).

V roce 2014, v průběhu léčby mé ženy, můj příběh žádal, abych své náročné každodenní angažmá ve firmě změnil na externí spolupráci a práci z domu a mohl tak být rodině víc po boku.

Udělal jsem to bez váhání.

Získaný čas jsem rozdělil mezi Pavlu, naše děti a práci na rozběhnutí Evoluční Proměny.

A Ty teď nahlížíš do další, čerstvě rozepsané kapitoly mého životního příběhu a můžeš se stát její součástí. Chceš-li, můžem spolu strávit nějaký čas našich životů a spojit naše cesty.

Pro dnešek Ti už ale jen popřeju, abys měl-a vždy štěstí na lidi s velkým srdcem, kteří Ti umí věnovat svou pozornost, když je to nejvíc třeba.

Aby zvídavost byla tvé druhé jméno. Abys měl-a vždy dost sil a drzosti hledat odpovědi na otázky, které v Tobě vyvěrají. Abys měl-a VŽDY odvahu následovat cestu svého srdce a…

žít tak svůj život SMĚLE!

Protože jedině tak zde budeš žít naplněně, zdravě a šťastně. Jedině tak budeš dobře prospívat jak ty osobně, tak Tvé okolí.

A jednou… jednou tak budeš možná a za odměnu dokonce i umírat s úsměvem na rtech!

A to za to stojí, nemyslíš?

;o)

 

Lukáš

P.S. Update červenec 2017: Zde bývalo radostně napsáno, že se moje žena z nemoci uzdravila, a že je úžasná. Bohužel se jí však rakovina vrátila a žena si před vánocemi 2016 vyslechla mrazivý verdikt. Přesto, že to nevzdala a odhodlaně se až do posledního okamžiku snažila vymanit z toho zuřivého sevření, nedostala šanci a 3.7.2017 nám navždy odešla. :(((

Nikdy Pavlu nepřestanu milovat, obdivovat a být vděčný za vše, čím mě obdarovala! Byla neuvěřitělně silná a milující. Součástí darů, které mi dala je i to, že jsem s ní mohl být znovu v blízkosti smrti. Tentokrát jako partner a řeknu ti, o to odhodlaněji svůj život žiju směle. Protože jsem měl šanci zřetelně vidět, zažít a slyšet, že tam, na hraně života, nic jiného než toto nedává smysl!!!

A jestli se mám podílet na tvoření světlější budoucnosti mých dětí, tak mimo jiné i tak, že budou mít smrt své mámy správně integrovanou a z její neustálé a přirozené blízkosti těžit ve svůj zdravý a dobře prospívající život.

Lukáš Janošík

Lukáš Janošík

zakladatel Evoluční Proměny

Na svět jsem přišel s darem "pomáhát lidem vidět svět v lepším světle". Tohle poslání jsem si nedávno "downloadoval" při jedné k tomu určené technice. 

Legrace je, že se od roku 2000 živím vývojem slunečních brýlí ( např. RELAX a R2), takže aniž bych to před tím věděl, život mě sám dovedl k tomu manifestovat tenhle můj dar v tom světě "pod sluncem". 

Před 40tkou se skrze mě a začala rodit EvolučníProměna.cz, pomocí které opět pomáhám lidem vidět svět v lepším světle, tentokrát ten duchovní, nehmotný.

Mými nejmilovanějšími rolemi je však být tátou dvěma úžasným dětem a partnerem mé skvělé ženě.

TOHLE JE VÝTAH V EVOLUCI TVÉ DUŠE

Objev s čím můžeš začít ještě dnes:

Related Posts

Pin It on Pinterest

Share This

STAŇ SE INSPIRACÍ OSTATNÍM

SDÍLEJ a pomáhej šířit tyto myšlenky ve svém okolí!